NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud jsou mé informační zdroje správné, seskupení END OF GREEN vzešlo z trnitých keřů doom metalové melancholie. Jejich momentální směřování tomu koneckonců odpovídá – pohádka o orvaném doomovém snivci, který se dooděl, trochu uhladil své rozšklebené duševní jizvy a začal obcházet svět s tklivou gothic metalovou či rockovou loutnou je na denním pořádku. Nechci působit dojmem posměváčka. Každý mi asi potvrdí, že u kapel jako ANATHEMA či AMORPHIS otevřel onen odvrat netušené horizonty a posunul je vpřed. Bohužel, skupina německých hudebníků není příkladem objevitelů, ale spíš pokorných epigonů…
Nejprve, co zářivého se nám blyští na dně slzavé tůňky? Skvěle disponovaný zpěvák Michelle Hu-Burn. Síla jeho hlasu je úctyhodná, stejně tak lehce zjitřena a chraplavá barva, kterou nejvíce připomíná Briana Molka z PLACEBO. Michelle se pokouší co nejvíce se k zženštilému britskému idolu přiblížit, vyslovuje s přídechem, maximálně otevírá vokály… Výsledný dojem pak není úplně nejlepší, obzvlášť když Hu-Burnův hlasový potenciál Molka o hlavu přesahuje. To se naštěstí utajit nedá, takže po stránce vokální jsou END OF GREEN daleko nad průměrem.
Jinak před sebou ale máme klasické surfaře na pozdní vlně. Pětice zkouší přehrávat všechno, co se na gotické scéně v posledních letech dělo. Jsou tu náznaky placebovského písničkářství („Tormented Sundown“, „Tragedy Insane“), strojovějšího a živelnějšího gothic metalu („Demon“, „Evergreen“), jsou tu ztišenější melancholické tryzny („Dying In Moments“, „Queen Of My Dreams“, „Emptiness/Lost Control“), pokusy o svižnější rockový hit („Highway 69“, „Melancholic“)… ale každé z těchto poloh chybí kompoziční přesvědčivost, kus duše, která by příjemné skladbě vpálila jasný autorský cejch a vyvázala ji z povolně bučícího stádečka „prostě příjemných poslechovek“. Skutečně svojský, silný a zapamatovatelný melodický nápad aby člověk pohledal… Zvukově je všechno v nejlepším pořádku (rozuměj: přiměřeně tvrdé a dynamické), texty jsou kvalitním souborem žánrových klišé a povinného smutku…
Zkrátka, prochází se zlehka tou zahradou, kde zelené chřadne do zažloutlosti, jenže sochy zde posmutněle třeštící oči k nebesům se vám ledva zachytí v pavučinách paměti a jakmile projdete zrezivělou brankou zpět do reality, zůstane vám v mysli pouze příjemné echo, které postupně zmírá v zapomnění…
Zkrátka, prochází se zlehka tou zahradou, kde zelené chřadne do zažloutlosti, jenže sochy zde posmutněle třeštící oči k nebesům se vám ledva zachytí v pavučinách paměti a jakmile projdete zrezivělou brankou zpět do reality, zůstane vám v mysli pouze příjemné echo, které postupně zmírá v zapomnění…
6 / 10
Michelle Hu-Burn
- vokály, kytara
Rainer Hample
- basa
Oliver Merkle
- kytara
Michael Setzer
- kytara
Matthias Siffermann
- bicí
1. Evergreen
2. Tormented sundown
3. Demons
4. Dying in moments
5. Queen of my dreams
6. Tragedy insane
7. Highway 69
8. Melancholic
9. Emptiness / Lost Control
The Painstream (2013)
High Hopes in Low Places (2010)
The Sick's Sense (2008)
Dead End Dreaming (2005)
Last Night On Earth (2003)
Songs For A Dying World (2002)
Believe My Friend (1998)
Infinity (1996)
Sbírka velice příjemných rockových skladeb, které se hned tak neoposlouchají. I přes fakt, že inspirace u jiných interpretů je více než zřejmá, mě tato deska velice příjemně překvapila. Místy dravá, místy melancholická, místy rock&rollově přímočará ... Taková je muzika END OF GREEN.
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.